|
Zpráva z cesty do Písku na národní přehlídku experimentujícího divadla a zpět…
(od 29. do 31. května)
pátek: Prší. Do Písku přijíždíme výlukovým autobusem a s hodinovým zpožděním, ale porota autem taky a tak stíháme zahájení a první představení. Hurá! Prší.
sobota: Prší. Hrajeme až v poledne. Auto s výpravou stihlo přijet o hodinu a půl dříve něž jsme čekali. Prší. Zkouška proběhla…v klidu, díky technikům v Kulturáku, děkujeme moc. Hrajeme na jevišti s diváky, Matěj svítí z kabiny osvětlovače z druhé strany sálu od stropu, zvukařím, stojím na židli a moc toho nevidím…Jen aby se toho dělo všeho akorát…děje se, ve finále odlétá raketa, to Jakub nečekal, já už asi půl roku. Prší.
Povídání s porotou a diváky bylo „hravé“. Činohra ať dělá co dělá, na celé zeměkouli nezahraje…loutkové divadlo je už takové. Pro někoho byla forma hravější než obsah…někdo by v závěru strhal i školu, Někdo se potutelně usmíval. Poprchává.
Sobotní divadelní maratón končí na velkém sále po půlnoci. Mrholí.
neděle: Mezi mraky se chvílemi objeví i modro. Poslední dvě představení. Výšlap na rozhlednu Jarník vzdáváme a jedeme domů, opět vlakem a s výlukou. První rychlík ujíždí ve Zdicích, druhý má dvacetiminutové zpoždění, v Praze dobíháme další rychlík v poslední minutě. V Jaroměři jsme za světla. Prší. Dochází textová zpráva o výsledku…
Ve dvě na hruškách souboru Někdo, ZUŠ F. A. Šporka, Jaroměř získala od odborné poroty doporučení na mezioborový festival Jiráskův Hronov. Polojasno.
Jarka Holasová
V Písku
Vyrážíme (já, Pavel) časně v pátek, v 11:01 z Jaroměře (přisedáme si do vlaku k Jarce). Písek nás přivítal na konci května svým listopadovým image. Hned ten den jsme shlédli čtyři další představení. Neustále polemizujeme o tom, zda-li inscenace Ve dvě na hruškách II je dosti experimentální. Musí se při hraní něco nečekaného stát, ať nezklameme.
Druhý den ráno vstáváme pozdě. Slepené oči promýváme vodou. Potom přijíždí Matěj. Celé se „to“ musí ještě jednou vyzkoušet, kvůli světlům. Svítí se z kabiny, z které není do rohu jeviště, kde hraji, skoro vidět. Minutu před představením zjišťuji, že mám na ponožce díru. Docela malá byla, ráno ještě nebyla ani vidět, ale teď už je těžko přehlédnutelná. Ano, přichází čas na experiment! Pavel má na sobě od rána totiž také černé ponožky. Narozdíl ode mne, je má však po celou dobu hraní schované v botách. Celá skutečnost se obešla bez kožní vyrážky. Je úžasné hrát s lidmi, kterým se dá takto věřit. Představení se v celku vydařilo. V úplném závěru se odtrhla raketa (tuším, že 2. kosmická rychlost!) od oběžné dráhy a mizí kdesi v publiku. Na diskusi přímo padlo, že představení nefunguje tak dobře, když všechno vyjde úplně přesně. Vyšší boží princip Pavel byl pochválen, že hraje, i když nehraje.
Pak přišel další divadelní nářez a pocity se začali mísit. Jako unavený divák jsem toho přijal daleko méně než za čerstva.
Neděle, poslední představení, na vyhodnocení kvůli spoji nečekáme, odjezd, z části dobrodružný. Vlaky nabíraly na zpoždění a nečekaly na sebe. Geniální spoje začaly ztrácet na své dokonalosti. Za šest hodin jsme byli doma (teda alespoň někteří...(vlastně jenom já)).
Jakub Maksymov
|
