|
Varhanní putování za barokem
Ve čtvrtek brzy odpoledne jsme měli sraz s panem učitelem Kovářem v Jaroměři na nádraží. On již měl koupené jízdenky. Po chvíli netrpělivého přešlapování jsme se třemi velkými taškami a dvěma batohy nastoupili do rychlíku směřujícího do Pardubic. Tam jsme přestoupili na EC 119 COMENIUS jedoucí do Olomouce a do Krakova. Jenže tento vlak byl nečekaně natolik plný, že si nebylo ani kam sednout. Protože pan učitel nechtěl stát, zkusili jsme projít celý vlak a najít místa k sezení. Začali jsme ve třetím vagonu odzadu a pokračovali jsme až úplně dopředu, ale místo nikde. A tak jsme se otočili zase zpátky, až jsme se s našimi těžkými zavazadly prodrali na úplný konec vlaku, ale také nic. Proto jsme se znovu obrátili po směru jízdy a došli až na místo, kde jsme své patnáctiminutové putování v jedoucím vlaku začínali. Tam jsme konečně našli místa k sezení, která jsme si tolik přáli. Dívali jsme se z okénka na rozvodněné potoky a říčky a bavili se o královském nástroji – varhanách. Proto nám cesta vesele ubíhala. Ani jsme se nenadáli, a už jsme museli přestupovat v Ostravě na další vlak – do Opavy, kde byl cíl naší cesty.
Bylo už půl sedmé večer, šero a my jsme stáli před nádražím v neznámém městě a přemýšleli, kterým směrem se máme vydat. Měli jsme totiž zajištěné ubytování v prostorách Církevní konzervatoře. Naštěstí jsem se doma na tuto variantu připravil a z internetu jsem si vytisknul mapu této části města. Podle ní již nebylo těžké během dvaceti minut dojít k cíli.
Ubytovali nás v luxusním pokoji spolu se dvěma studenty konzervatoře. S nimi jsme se velice rychle seznámili a vrhli jsme se na poslední zbytky jídla, které nám zbyly. Náš pan učitel byl ubytován s panem Mackem, známým dirigentem a cembalistou.
V osm večer jsme šli s panem učitelem poznávat noční Opavu. Konečně bez tašek! To se nám to šlapalo! Noční Opava byla sice krásná, ale už nás tak bolely nohy, že jsme se po necelé hodině vrátili zpátky na pokoje. Nyní jsme měli konečně víc času na seznámení s našimi spolubydlícími. Jeden byl až z východního Slovenska a druhý byl náš krajan – z východních Čech. Kluci se nám pochlubili, jak umí číst latinské texty a ukázali nám knihy z roku 1750 – 1800. Poté jsme si s nimi ještě chvíli povídali a pak jsme šli spát.
Páteční ráno nás přivítalo deštěm, ale přesto jsme si museli jít koupit něco k snídani. Poté jsme se vydali na prohlídku budovy konzervatoře a zároveň na putování po jejich varhanách. Bylo jich tam totiž velmi mnoho – čtyři digitální a čtyři opravdické píšťalové. A my jsme si chtěli vyzkoušet všechny. Trvalo nám to sice půldruhé hodiny, ale stálo to za to. Pak už jsme se museli převléknout do společenského a přesunout se do velké auly, kde v 10:30 začínal program 2. ročníku národní přehlídky „Máme rádi baroko“.
Program zahájila ředitelka zdejší konzervatoře. Jako první číslo se předvedlo komorní kvarteto, které si nacvičilo velmi pěkné skladby. A poté již následovali malí klavíristé, jejichž některé výkony byly obdivuhodné. Po skončení tohoto bloku měl pan Ondřej Macek přednášku o barokních klávesových nástrojích, hlavně o cembale. Ale to jsme již měli takový hlad, že jsme po této přednášce využili krátké pauzy v programu a rychle se odešli najíst do jedné restaurace. Za chvíli jsme se však museli vrátit zpět na konzervatoř, protože již začal odpolední klavírní program studentů konzervatoře. Nejvíce se nám líbilo vystoupení Václava Uhlíře, který zahrál Ouverturu od T. Chilcota.
Po krátké přestávce zahrál můj bratr Martin Preludium a Fugu B dur z cyklu osmi malých preludií a fug od J. S. Bacha. Po něm jsem následoval já s Toccatou g moll od
J. Pachelbela a Preludiem in D od J. C. F. Fischera. Varhanní blok zakončil Jiří Foltýn, student zdejší konzervatoře.
Jako odměnu všem účastníkům přehlídky připravili studenti a pedagogové konzervatoře barokní koncert, kde jsme si konečně užili celou krásu barokní interpretace.
Večer konečně přestalo pršet, a proto jsme si šli protáhnout nohy zdřevěnělé celodenním seděním. V historickém centru Opavy je několik kostelů, a když jsme v jednom z nich viděli rozsvícená okna, zamířili jsme tam v touze po dalším varhanním zážitku. A vyplatilo se to, neboť právě začínala mše svatá. Ihned jsme zamířili ke schodišti na kůr, abychom si mohli varhany prohlédnou zblízka. Ale ouha. Bylo zamčeno. Varhany jsme mohli poslouchat jenom z prostoru kostelní lodi. I tak to bylo úžasné, protože zvuk varhan vynikne mnohem lépe v akustice kostela než v nějaké aule.
V sobotu ráno jsme se již jenom rozloučili s některými účastníky páteční přehlídky, poděkovali spolubydlícím za vlídné přijetí a opět jsme s těžkými taškami pospíchali na vlakové nádraží. Odtud jsme jeli osobním vlakem do Ostravy, kde jsme přestoupili na rychlík a dojeli do Olomouce. Tam jsme měli dost času na prohlídku místních památek, například dómu sv. Václava. Je to jedna z nejhezčích katedrál, které znám. I její interiér je nádherný. A po varhanní stránce je tento chrám také jedinečný – nachází se v něm vícero varhan - hned pět. Bohužel jsme si na žádné z nich nezahráli, ale naštěstí není všem dnům konec, třeba si tam ještě někdy zahrajeme.
Další olomouckou památkou je kostel sv. Mořice s největšími varhanami v celé České republice. Byly představeny veřejnosti 22. 9. 1745 a stavitel Martin Engler si na nich dal záležet. Postavil totiž velký a tehdy jeden z nejlepších barokních nástrojů v Evropě. Měl tři manuály a 43 rejstříků. V letech 1959 - 1971 byl tento nástroj restaurován i se svou sochařskou výzdobou a byl rozšířen o další dva manuály s mnoha dalšími rejstříky. Dále byl na kůr dodán nový pětimanuálový hrací stůl. Touto přestavbou byly velmi rozšířeny zvukové možnosti nástroje. Dnešní počet rejstříků je 96 a píšťal 10 400, což je opravdu úctyhodné číslo.
Byl to můj i bratrův tajný sen, abychom si na tyto varhany mohli zahrát. A díky našemu vynikajícímu učiteli se sen stal skutečností. Nejdříve jsme si vyběhli s panem učitelem na věž kostela, což s našimi zavazadly nebylo nic jednoduchého. O půl jedenácté jsme měli sraz s panem Karlem Martínkem, který je místním varhaníkem a zná se s naším panem učitelem. Poté jsme již všichni společně vyšlapali na kůr a spustili stroj. Nejdříve jsme vyzkoušeli starý hrací stroj, ale brzy jsme se přesunuli na ten nový. Nejdříve zahrál Martin skladbu Abide with me, poté Preludium a fugu B dur od J. S. Bacha. Jako druhý jsem si vyzkoušel tento nástroj já se stejnými skladbami jako v pátek na konzervatoři a přidal jsem ještě Introdukci od L. Boellmanna, čímž jsme vyzkoušeli nejsilnější zvuk těchto varhan. Nakonec zahrál ještě pan Martínek svoji nádhernou improvizaci. Poděkovali jsme mu za nevšední zážitek a pospíchali jsme na nádraží. Vlak domů jsme naštěstí stihli, přestože jsme měli jen pětiminutovou rezervu. Domů jsme se dostali asi ve tři hodiny odpoledne. Na nádraží na nás již čekal taťka s autem (abychom se nemuseli táhnout s našimi těžkými zavazadly pěšky) a doma mamka s teplým obědem. Však už jsme měli pořádný hlad.
Výlet se nám velice líbil, od našeho skvělého pana učitele jsme se dozvěděli mnoho pro nás nových poznatků, jak o baroku, tak i o varhanách. Těšíme se, že pro nás pan učitel brzy uspořádá nějakou další zajímavou exkurzi. ;-)
Naše videa z naší hry na největší nástroj v České republice (další budou přibývat):
ZDE
- Honza
ZDE
- Martin
Jan Škrabka
|
